Historie obce

Historie obce Seninka

První písemná zmínka o Senince pochází z roku 1503, kdy je uváděna jako součást vsetínského panství. Roku 1679 se stala součástí panství vizovického.  Obyvatelstvo valašských obcí a měst se včetně Seninky v roce 1777 v naprosté většině hlásilo k zakázané evangelické víře. Na Valašsko byla vyslána zvláštní komise složená ze světských a církevních hodnostářů a provázena byla silnou vojenskou asistenci, která měla hnutí nekatolíků likvidovat.

Asi v březnu 1780 přišla na Valašsko žena, jež se ptala evangelíků, zda by si nepřáli, aby k nim přišel kazatel a posloužil jim večeří Páně. Její návrh byl radostně přijat a kazatel přišel nejprve do Prlova. V pátek 12. května 1780 došlo  na rozhraní Seninky a Liptálu  k jednomu z největších tajných setkání evangelíků před vyhlášením tolerančního patentu. Na pobožnost se však prodral vizovický rychtář se svými dráby až ke kazateli, když seděl za stolem, za němž byla lucerna, džbán s vínem, pytel s chlebem a kniha. Rychtář se jej tázal, odkud přichází a má-li jaké průkazní listiny. Kazatel se nemohl ničím vykázati a byl vyzván, aby následoval stráž do Vizovic. V tom však lidé obklopili kazatele, vrhli se na dráby, zbili je i rychtáře, odňali jim pušky a odvedli kazatele do lesa. Když svítalo, táhli evangelíci pěti proudy v počtu 4 000 lidí za zpěvu do lesů k Hošťálkové a k Pržnu. Na pamět této  události byl dne 5.července 2010 na hranici Seninky a Liptálu odhalen skromný kamenný pomníček.

Přes stíhání dráby kazatel konal pod ochranou věřících pobožnost celých 5 dní v širokém okolí za ohromné účasti a pak v bezpečí odešel … .

Shodou okolností několik dnů předtím, 28. dubna 1780, projížděl císař Josef II. z Valašských Klobouk směrem na Vsetín údolím říčky Senice. Protože byla Senice rozvodněná a strhla na cestě mosty, musel se císař s doprovodem odchýlit od plánované (a příslušně vyzdobené) trasy přes Leskovec. Odbočil směrem na Seninku a „nevyzdobeným“ údolím přejet přes kopce k Rokytnici a Vsetínu. Toto údolí nese od té doby název „Nezdoby“ a hřebenové cestě (vede po ní modrá turistická značka, viz mapa) se kdysi říkalo „Císařská cesta“. Ve chvíli jeho příjezdu ke vsetínskému zámku vhodil do císařova kočáru místní tkadlec a knihař Jan Aron Bubela žádost 25 valašských obcí o náboženskou svobodu. Císař přijal petici laskavě a slíbil podavatelům svou ochranu. Petice se stala jedním z impulzů k vydání tolerančního patentu (1781), kterým bylo poddaným povoleno vyznávání evangelické víry. Tato událost se ve Vsetíně každoročně připomíná kulturně – společenskou akcí Valašské záření.

V západní části údolí Seninky se nacházejí zbytky původních jedlových a jedlobukových lesů (Vartovna, Horka). Jedlové dřevo bylo v minulosti hojně používáno k výrobě šindelů, která byla významným zdrojem obživy obyvatel obce. Výrobu šindelů v Senince nafilmoval v r. 1941 režisér Miloš Staněk. Jeho film „Valašský porcelán“ zachycoval mizející domácí řemesla na Valašsku.

Až do poloviny 20. století byla většina obyvatel zaměstnána v zemědělství, situace se změnila teprve vybudováním průmyslových podniků, zejména ve Vsetíně. V době okupace se obyvatelé zapojili do protifašistického odboje. Rodiny na pasekách i přímo v obci ukrývaly již od srpna 1944 ruské partyzány. V pasekářské osadě „Pokojka“ se léčil ze svého zranění po přestřelce s Němci partyzánský velitel major Murzin. Po válce se obyvatelé této osady odstěhovali a v sedmdesátých letech byly paseky zalesněny. Obětmi 2. světové války se stali ředitel školy František Hladký, stolař Jan Zigmund a dělník Jaroslav Trlica. Na samotném konci války zahynuli tragicky dva mladí Seninčané Jaroslav Řezníček a Pavel Bělíček  . Seninka byla osvobozena v ranních hodinách 4. května 1945.

Počet obyvatel v průběhu let kolísal – roku 1834 to bylo 349 osob, v roce 1910 počet vzrostl na 455. V roce 1980 počet klesl na 363 a v současné době má obec cca 320 obyvatel. Škola byla v Senince zřízena roku 1846 jako pobočka školy v Liptále. Teprve od roku 1877 byla v obci povolena samostatná škola. Za první republiky byla postavena moderní školní budova v centru obce. Pro nedostatek žáků však byla škola v obci roku 1976 zrušena a děti dojíždějí do Základní školy ve Valašské Polance. Nevyužitá školní budova byla v roce 1999  adaptována a vzniklo v ní 6 pěkných bytů s garážemi.

Památkově chráněnou ukázkou původní zástavby je dřevěný roubený dům na autobusové točně v horní části obce ( bývalé č.p. 7 ) se zdobenou lomenicí z roku 1832 a typická jihovalašská sušárna ovoce u domu č.p. 12. Ze Seninky byla počátkem šedesátých přemístěna   do Valašského muzea v přírodě v Rožnově   typická valašská sušírna ovoce  a komora na sušené ovoce z konce 19. století. Z požárních důvodů se sušírny stavěly opodál vlastních zemědělských dvorů. Před druhou světovou válkou bylo v Senince 25 sušíren na ovoce.

V dolní části obce se nacházejí pozůstatky mlýnského náhonu, který sloužil k pohonu vodního kamenného mlýna, který je připomínán již v roce 1666. Mlýn zanikl těsně před 1. světovou válkou a na jeho místě vznikla roku 1929 vodní pila. Majitel ji musel uzavřít v roce 1949.

Více informací a podrobností o historii obce lze nalézt v knize , jejímž autorem je Ivan Juřica   „Seninka , 500 let historie obce na Valašsku“ , kterou vydal obecní úřad v roce 2004.   Kniha je k dostání za 250 Kč na obecním úřadě.

Pamětní kniha obce Seninky